Pražský profesor Jaroslav Čechura lhářem a denunciantem?
Hned v úvodu tohoto příspěvku bych rád zdůraznil, že v něm reaguji především na krajně urážlivá a lživá obvinění profesora Karlovy univerzity Jaroslava Čechury, která publikoval na svých webových stránkách https://jaroslav-cechura.cz/aktualni-studie/jihocesky-plagiator/.
Dnešní doba je v některých ohledech zvláštní. Demokratickou společnost si mnozí lidé vykládají tím způsobem, že si mohou vše dovolit. Ve jménu svého Já kohokoli očerní, na kohokoli plivnou, lhostejno, že pro svá tvrzení nemají žádné důkazy. Myslí si totiž, že jsou sami, třeba kvůli své sociální síti, nepostižitelní. Média jsou dnes bohužel takřka všemocná. Autoři hanlivých výroků si často ani neuvědomují, jakým způsobem může jimi řečená lež člověku zkomplikovat, někdy dokonce zničit život. Toto však není příklad Jaroslava Čechury, profesora Karlovy univerzity, který se snaží ublížit zcela cíleně, programově a bez skrupulí. Je mu přitom lhostejné, že se mu pro jeho výroky nedostává pádných argumentů. V úvodu této svojí obhajoby proti jeho křivým obviněním bych proto rád případného čtenáře seznámil se stručnými dějinami našich vzájemných vztahů, následně se pokusím vyvrátit jím publikovaná nařčení na mojí osobu, abych posléze čtenáři přiblížil svoje další kroky v této záležitosti.
Vývoj vzájemných vztahů Dibelka - Čechura
V historické obci platí nepsané pravidlo, že v případě, pokud některý Váš kolega pracuje s konkrétními prameny, "nelezete mu do zelí". S prameny trestně právní provenience dochovanými v mimořádné hojnosti pro Velkostatek Třeboň jsem se začal zabývat již při výzkumu pro svoji diplomovou práci roku 2002, proto mě nemile překvapilo, když jsem zjistil, že někdy mezi lety 2005-2007 se začal úplně o stejnou problematiku za využití identických pramenů zajímat Jaroslav Čechura. Určitý čas pak panoval klid, kdy mě profesor Čechura ve svých "studiích" ostentativně ignoroval, jako bych neexistoval. O to více jsem byl roku 2013 zaskočen zjištěním, že slovutný pan profesor požaduje moje propuštění z Jihočeské univerzity z důvodu domnělého plagiátorství, které opíral o text, v němž mi prostě a jednoduše vymazal poznámkový aparát (bude doloženo dále). Kvůli tomuto obvinění byla svolána komise (jak připouští i J. Čechura), která měla moje údajné plagiátorství posoudit a byli v ní přítomni i vědci z jiných univerzit. Ta rozhodla, že se o plagiátorství nejedná, přičemž s výsledkem byl seznámen i samotný autor obvinění. To však J. Čechuru nezastavilo v tom, aby nepřetržitě nerozesílal svoje hanopisy na moji osobu snad po všech českých univerzitách, kde se nachází katedry historie, přičemž používá podobných označení jako ve svém článku (bez jakéhokoli důkazu). Postupem času začal sprostými urážkami ve formě nevyžádané pošty plnit i moji emailovou schránku.
Z toho důvodu jsem velmi přivítal možnost osobního setkání s J. Čechurou na loňské konferenci o venkově, která se uskutečnila v Hradci Králové. Těšil jsem se o to více, když mi krátký čas před jejím konáním přišlo i osobní pozvání od tohoto muže.
Naivně jsem se těšil na plodnou diskusi, kde mi J. Čechura dokáže svoje obvinění tváří v tvář. Jaké bylo moje překvapení, když si mě dotyčný první den vůbec nepovšiml, druhý den, kdy jsem chtěl pronést svůj příspěvek a polemiku s ním, nebylo jaksi s kým diskutovat. Profesor Čechura se totiž nezúčastnil vlastního jednání, což mu nezabránilo v tom, aby účastníkům konference emailem nerozeslal pro připomenutí opět jeho stále se opakující obvinění. V tu chvíli jsem ztratil něco ze svých iluzí a musel si přiznat, že čestné jednání jako hlavní a závazný očekávaný vzorec chování bohužel zmizelo u některých lidí v hlubinách raného novověku.
Obhajoba
Nyní se dostanu k vlastním "důkazům" Jaroslava Čechury, které se mi, pevně věřím, podaří vyvrátit. Nedělám si přitom iluze o tom, že by v tomto případě mohl platit jiný raně novověký zvyk, kdy nactiutrhač ve chvíli, kdy neprokázal své obvinění, o svoji čest sám přicházel.
Ve svém hanopise mi autor klade za vinu: "J. Dibelka uvedeným postupem obohatil i svoji disertační práci z roku 2010 Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství na třeboňském panství přelomu 17. a 18. století. Venkované jako aktéři všedního života ve světle trestně právní agendy. Zase postačí jedna jediná ukázka. Roku 2004 obhájil na stejném pracovišti, kde je profesionálně činný J. Dibelka, Pavel Matlas rigorózní práci na téma Hrdelní soudnictví na panství Hluboká nad Vltavou (1661–1765). V této práci je zajímavý úvod, který P. Matlas nikdy nepublikoval, zato J. Dibelka to pod svým jménem dokázal hned dvakrát, a to jednak časopisecky, v Českém časopise historickém 106, 2008, s. 20-21, a posléze v knižní podobě své disertace pod názvem Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství. Panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století, 2012, s. 20-23." Toto svoje tvrzení dokládá dokumentem, který rovněž zveřejňuje na www. https://jaroslav-cechura.cz/wp-content/uploads/2015/01/Srovn%C3%A1n%C3%AD-textu-Jaroslava-Dibelky-a-Pavla-Matlase.pdf.
Musím se přiznat, že při nejlepší vůli v tomto textu nějakou výraznou podobu, která by jasně signalizovala opisování, nevidím. Pokud ji tam někdo vidí, mám pro svoji obhajobu celkem pádný argument. Označené věty jsem použil v podobném smyslu, včetně onoho citátu, již ve své diplomové práci obhájené na přelomu září a srpna roku 2004, která byla odevzdána na konci června 2004. Co to znamená? Především skutečnost, že v době, kdy Pavel Matlas předložil v druhé polovině září roku 2004 svoji rigorózní práci k obhajobě, byla ta moje již obhájená. Mohl by J. Čechura nějak logicky vysvětlit, jak práce odevzdaná v červnu 2004 může být opsána z práce odevzdané po polovině září tohoto roku? J. Čechura uvedl, že tato část práce P. Matlase nebyla nikdy publikována. Nevím, co si o tom myslet a další vyjádření a pátrání v tomto ohledu ponechám jeho ostrovtipu. Snad nebude muset zacílit někam jinam, než zamýšlel. (Přikládám i úvodní stranu mojí diplomové práce s datumem registrace na fakultě, čestné prohlášení P. Matlase s datem odevzdání jeho práce.)
V hlavní části svého hanopisu Jaroslav Čechura ještě poněkud přitvrdil a obvinil mě přímo z toho, že jsem neocitoval a ukradl pasáže cizích textů ve Světech posledních Rožmberků. Již v době, kdy se mi dostaly poprvé do rukou jeho urážlivé výlevy, se mi na textu zdálo něco zvláštního. J. Čechura jednoduše smazal můj poznámkový aparát a text světu prezentuje v této formě https://jaroslav-cechura.cz/wp-content/uploads/2015/01/Srovn%C3%A1n%C3%AD-textu-Jaroslava-Dibelky-publikace-Ka%C5%BEdodennost-ml%C3%BDn%C5%AF.pdf. To je z mého pohledu útok poněkud nedomyšlený, protože každý čtenář, který si publikaci vezme do rukou,na první pohled uvidí, že tu poznámkový aparát je. (V příloze zveřejňuji pro příklad druhou stránku textu a celý poznámkový aparát, zbytek si případný zájemce může dohledat sám.) Pokud má J. Čechura nějaké vadné vydání, rád mu zapůjčím svůj autorský výtisk k bližšímu prostudování.
Vzhledem k tomu, že Rožmberkové byli prací spíše populárně pojatou, nikoli kvalifikační, reakce J. Čechury mě zprvu velmi nemile překvapila. Rozhodl jsem se proto napravit svoje údajné pochybení a inspirovat se do budoucna v práci s poznámkovým aparátem právě u něho. Vzal jsem si namátkově jeho dvě publikace: Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004 a České země v letech 1526-1583. První Habsburkové na českém trůně, Praha 2008, což je práce, kterou J. Čechura dokonce v předmluvě určil svým studentům (s. 7), se skromností sobě vlastní ji pasoval na základní literaturu (s. 7) a jako metodu zvolil, jak píše na s. 8 "intuitivně zvolený postup" (v žádných učebnicích metodologie jsem ho bohužel zatím nenašel). Tím zdůvodnil, že ve svém pro studenty určeném textu nepoužívá poznámkový aparát a nikoho necituje! Podobný postup zvolil i u "svého" Zimního krále, jemuž mimochodem nepředcházela žádná přípravná studie. Zkusme si namátkou otevřít České země v letech 1526-1583 na straně 151, kde autor praví: "...vezme-li kritický historik pověstné folianty "Hofzahlamtsbücher", do nichž se rok po roce zanášela vydání dvora (některé roky obsahují i více než 1000 listů), zjistí, že Rudolfův mecenát nelze přeceňovat, neboť ani ve vrcholné fázi se tyto výdaje nedostaly nad pouhá 2 %. Mimoto v průběhu Rudolfova života postupně nabývali na významu spíše lékaři než umělci. Císař zaměstnával celkem 7 lékařů; po jeho smrti ale zbývalo šesti z nich zaplatit celý roční plat." Pokud budu student, který shání bližší informace o dané látce, bude mě zajímat, kde autor danou pasáž vzal. Nevím, zda mi pomůže, když budu muset přečíst všechny knihy v seznamu literatury na konci textu a hledat, ze které z nich autor čerpá. Takto je tu možné postupovat odstavec po odstavci. Vůbec si přitom nedovolím připustit myšlenku, že by snad autor chtěl vydávat tyto své myšlenky za vlastní a celou kompilačně pojatou práci vydávat za vlastní výzkum. Jen mě v této souvislosti napadá jedno české rčení o zametání na vlastním prahu.
Budoucnost
Jedna otázka mi přesto stále nešla z hlavy. Kde se vzala ona nenávist k mojí osobě, když jsem se usilovně a dlouho snažil jakékoli konfrontaci s J. Čechurou vyhýbat. Z toho důvodu jsem nerecenzoval ani jeho monografii Kriminalita a každodennost v raném novověku, Praha 2008, která je plná mnoha pochybení, kdy nedostatečná znalost paleografie je tím nejmenším prohřeškem (tuto chybu napravím a svoje tvrzení doložím v recenzi, která bude publikována alespoň na těchto stránkách). Jednoduše mi bylo hloupé útočit na profesora Karlovy univerzity a existenci knihy jsem raději ignoroval.
Nyní se mi po letech alespoň částečně rozjasnilo. Již před téměř deseti lety jsem publikoval svojí studii o tulačce Johaně Peřkové, část jejího příběhu mám i ve své diplomové práci. Nyní J. Čechura spustil další štvavou kampaň ve chvíli, kdy hodlá 5. 2. vydat svoji jistě původní knihu o, světe div se, žebračce Johaně Peřkové. Velmi se těším, o jaká zjištění obohatil moje vlastní výzkumy, jakým způsobem se vypořádá s mojí prací a všem případným zájemcům o porovnání doporučuji k četbě studii Příběh Johany Peřkové. Každodenní život tulačky a zlodějky v první polovině 18. století, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice 2007 (= Opera historica 12), s. 315-332. Každý ať si poté udělá vlastní obrázek sám. Za sebe slibuji, že budu na knihu s velkým zájmem čekat a odpovídajícím způsobem reagovat.